Už je skoro deset hodin ráno a já pořád ležím v posteli. Po včerejší noci mám sucho v ústech a trochu mě bolí hlava. Chvilku mi trvalo než jsem se po probuzení zorientoval, kde to vlastně jsem. Už dva dny jsme na chatě s partou a já jsem už dva dny v lihu, dnes určitě už pít nebudu. Na chatě máme být ještě tři dny takže to ještě dohoním. Ale horší je, že nemám cigarety a do nejbližší vesnice musím cestovat pěšky přes les. Naštěstí to je jen něco přes kilometru a venku je hezky a teplo, takže cesta bude docela příjemná. Dokud jsem se sprchoval vzbudil se i zbytek partie. Baby už chystají snídaně, cítím zdola míchaná vejce se slaninou. Když jsem sešel dolů, zjistil jsem, že všichni jsou na tom mnohem horší než já, možná proto, že já už jsem se stihl umýt. Najedl jsem se a zeptal jsem se co kdo potřebuje.
Dostal jsem dlouhý seznam, který obsahoval hlavně alkohol a cigarety. Bylo už skoro půl dvanácté, venku bylo parno a teplo. Schylovalo se k letní bouřce. Rozhodl jsem se pospíšit do obchodu, dokud mě zastihne bouře. Už se přede mnou začaly pomalu tyčit červené střechy malé vesničky pod kopcem. Vesnice je dost smutná a odkdy jsem tady jsem nepotkal ještě ani jednoho vesničana. Už vidím obchod, naštěstí vypadá být otevřený. V obchodě nebyl nikdo kromě prodavačky. Nakoupil jsem všechno co bylo na seznamu a vydal jsem se zpátky. Cestou zpět jsem ve vesnici potkal velmi podivného chlapa. Měl na sobě pracovní oděv a dělnickou přilbu. Stál u hospodě a opíral se o krumpáč. Zavolal mě k sobě. "Chlapče nemáš cigaretu prosím tě?"
Podal jsem mu cigaretu a chystal jsem se odejít, když se mě zeptal co tady dělám. "Jsme tu s partou kamarádů na chatě u tamtom lesa za kopcem" odpověděl jsem mu. Tehdy mi řekl slova, která mnou prošly jako nůž. Řekl: "Jděte hned domů, HNED !!! Jinak už domů nepůjdete nikdy. "I když jsem se lekl, nebral jsem jeho slova vážně. Už jsem odcházel, když mě napadlo, že se ho zeptám proč máme jít domů, ale když jsem se otočil už tam nebyl. Vrátil jsem se zpět na chatu a dal každému, co si objednal. Byla jedna hodina a stále to dusno jako před bouří. Najedl jsem se, sedl jsem si do křesla na terase, otevřel si pivo a zapálil cigaretu. Svou příhodu z vesnice jsem nemluvil, nepřišlo mi to důležité. Jak jsem tak seděl, podařilo se mi usnout a probudil jsem se až nato, že začalo pršet. Bylo asi pět hodin ale kvůli mračnům byla dost velká tma. Vešel jsem do chaty a sedl si k ostatním před telku. Začali jsme si povídat strašidelné příběhy a podobné mysteriózní blbosti, když mě najednou napadlo, že když chceme něco strašidelné, určitě to najdu v podkroví. Bylo tam asi milion zbytečností, od sbírky známek až po staré oblečení, ale zatím nic strašidelné.
Když tu najednou jsem našel nějakou malou knížku připomínající deník. Byl to skutečně deník. Z první strany jsem zjistil, že byl napsán v meziválečném období a psal si ho jeden horník, pracující v dolech, které se nacházely nedaleko chaty v lesích. Samozřejmě tyto šachty v lesích jsou už dávno zavřené, některé z nich jsou zavaleny po velké nehodě na začátku druhé světové války. Donesl jsem deník dolů a začali jsme ho číst. Bylo to velmi zajímavé. Dozvěděli jsme se že horníci mnohdy pracovali několik dní bez spánku a jedna a že spávali v šachtách a několik týdnů bydleli bez denního světla. Deník popisoval běžný den horníka ale i spoustu zajímavých situací, které se jim udály. Ale nejzajímavější byl konec deníku. Kde psal o tom že se prokopali do pekla a že šachta se začala od konce hroutit. Jenže jejich rozkazy zněly jasně "Kopat dál!" Tento rozkaz jim byl osudný, když se zhroutil první kilometr šachty a horníci zůstali uvězněn v části šachty dlouhé zhruba jeden a půl kilometru. Neměli skoro žádné zásoby jídla. Měli vodu, protože pod zemí narazili na ložisko pitné vody.
Vrchnost se rozhodla, že horníci už jsou mrtví a proto se nekonala žádná záchranná akce. Ale všichni věděli že mrtví nejsou. Jediný kdo o tom věděl byl autor deníku, který byl v ten čas doma kvůli zranění. Autor deníku se hned poté přestěhoval do zahraničí. Těsně před svou smrtí se vrátil a dožil svůj život ve vesnici za kopcem. Poslední záznam v deníku je nejvíce znepokojující: "Já jsem vám říkal že žijí!" Byli jsme do deníku takoví zažraní, že jsme si ani nevšimli, že už je deset hodin, venku je tma a pořádná bouře. Dnes nemá nikdo chuť pít, tak jsme se rozhodli zapnout si telku. Z telky vychází jen šum, asi se někde potrhalo vedení kvůli bouři. Rozhodl jsem se, že si vezmu knížku a budu si číst, dokud se mi nebude chtít spát. Byla už skoro půlnoc a všichni se už vydali spát. Nechali mě dolů samého. Hned vedle křesla, na kterém jsem seděl byly prosklené dveře na terasu. Viděl jsem přes ně jako venku leje a blýská se. Vypnul jsem telku, v níž se stále ozýval jen šum a šel jsem na záchod, kde jsem si řekl, že přečtu ještě pár stránek z knihy a půjdu spát i já. Když jsem se vrátil zpět do obýváku ovanul mě studený vzduch. Dveře na terasu byly otevřeny a telka byla zapnuta. Kamarádi si mysleli, že je vtipné takto si ze mě utahovat. Zavřel jsem dveře na terasu a opět vypnul televizor.
Rozhodl jsem se, že už je nejvyšší čas jít spát. Zhasl jsem světlo a vydal se směrem k schodišti. Když tu najednou ... jsem zaslechl klepání na dveře z terasy. Přeběhl mi mráz po zádech a pomalu jsem se otočil. Před skleněnými dveřmi jsem viděl vyhublou postavu v otrhaných hornických věcech a ve staré helmě. Tvář měla bílou s propadlými černými očima a na ústech už dávno neměla rty a trčely jen zežloutlé, děsivě vypadající zuby. Postava zvedla kostnatou bílou ruku s dlouhými žlutými nehty a znovu zaklepala na sklo, usmívajíc se na mě. V druhé ruce svírala krumpáč. Pomalu ho zvedla ze země, rozehnala se a udeřila do skleněných dveří, které se rozlétly jakoby nic.
Vyběhl jsem nahoru a všech vzbudil. Řekl jsem jim co se stalo, ale nechtěli mi věřit. Když jsme opatrně sešli dolů a také ostatní uviděli tu spoušť a uprostřed místnosti třech horníků, který vypadali jakoby už byli dávno mrtvý, vyběhli jsme zpět nahoru a zabarikádovali jsme se v jedné místnosti. Utéct v tom počasí nepřipadalo v úvahu, tak jsme se rozhodli noc přečkat společně. Pokoj byla malá, a měla i koupelnu, což byla výhoda. Ještě dost dlouho jsme seděli a dívali na sebe, ale po čase nás únava přemohla a všichni jsme přispali. Vzbudil jsem se na bouchnutí, které vycházelo z koupelny. Probudil jsem i ostatních abych tě nešel sám. Nikdo tam nebyl, jen zrcadlo bylo trošku posunuté. Ale zjistili jsme, že nás je o jednoho méně. Už jsme ho chtěli začít hledat, když jsem si všiml že mám od něj sms-ku, v níž stálo: "Odešel jsem na autě domů. Vidíme se zítra doma. "Bylo to divné, ale neměli jsme energii to řešit. Ráno mě vzbudili, že chybí další. A znovu stejná sms-ka. A znovu posunuté zrcadlo. Bylo mi to divné, tak jsem ho sundal. Na své zděšení jsem spatřil šachtu vedoucí hluboko do země a končící v koupelně za zrcadlem. Šachta musela vést do zavaleného šachty. Všechno najednou dávalo smysl, ale bylo to o to děsivější ...
foto - commons.wikimedia.org
