Bylo to už velmi dávno. Byl jsem ještě malé dítě a často jsme i s rodiči chodili ke křestním. Křestní bývají v malé vesnici na středním Slovensku. Jsou to lazy, takže široko daleko žádný dům, kromě toho jejich. Mají pěkný velký dvůr a za domem zahradu. Za zahradou není již v podstatě nic jen asi půl kilometru dlouhá nevyužitá role. Za rolí je hustý les, do kterého jsme sem-tam s bratrancem jako děti chodily. Nikdy jsme ale nešli dál než pár metrů, protože jen byl tak hustý, že i za slunečného dne v něm byla dost velká tma. Před domem měli rozpadlou asfaltovou cestu, která asi o dva metry i tak končila, neboť nad jejich domem žádný není. Jen les, les a zase les. A abych přešel k podstatě.
Byl jsem jako dítě u křestních. Máme u nich vyhrazenou pokoj, ve které spíme vždy když jsme tam. Když chci jít v noci na záchod, musím projít přes obývák, chodbu a kuchyň. Na vesnici jsou noci jiné než ve městě. Ve městě je pouliční osvětlení na každém rohu a svítí celou noc. Zde mají osvětlení jen dolů ve vesnici a na lazoch se sem tam mihne lampa, která většinou nesvítí. I křestní měli kdysi lampu před domem ale už dávno ji shodil silný vítr, takže v noci je zde absolutní tma a pokud nemáš po ruce baterku nedostaneš se nikam. Už bych ale opravdu měl přejít k hlavní pointu tohoto příběhu ...
Bylo to na první svátek vánoční. Zvykli jsme sem chodit v tento den. Byla už hluboká noc a já jsem se vzbudil, že mi třeba jít na záchod. Všude byla tma jako v rohu. V pokoji, ve které zvykneme spát je strašně mnoho věcí, většinou nepotřebné krámy, které zde má odložené děda a odmítá se jich vzdát. Tak jsem mezi těmito zbytečnostmi hledal baterku ať se vůbec na ten záchod dostanu. Po chvilce jsem ji našel. Vyšel jsem z pokoje a ocitl jsem se v obýváku, do které vedly 4 dveře. Obývák byla temná a nepříjemně tichá. Prošel jsem ní velmi rychle a vešel jsem do chodby. Z chodby vedly dveře do kuchyně, ty byly vpravo. Dále dveře do pokoje, ve které spí bratranec a sestřenice, ty byly vlevo. A poslední vedli ven a ty byly rovnou oproti. Prošel jsem dveřmi do kuchyně. Z kuchyně už vedli jen jedny dveře a to na záchod. Hned vedle nich bylo okno s výhledem na les.
Jelikož byly Vánoce, venku byl sníh a na stromech už dávno nebyly listy, takže jsem poměrně dobře viděl do lesa. Když jsem vcházel na záchod měl jsem pocit, že někdo stojí v lese a dívá na mě. Lekl jsem se a tak jsem se na záchodě zamkl a počkal jsem, až mě trochu ten strach přejde. Vyšel jsem ze záchodu a podíval se přes okno směrem k lesu. Viděl jsem, že tam skutečně něco stojí. Připomínalo to výškou člověka. Mělo to na sobě černý plášť s kapucí a jen tak to stálo asi 10-15 metrů od začátku lesa. Stálo a zíral přímo na mě. I když jsem tomu neviděl do obličeje, cítil jsem, že se na mě dívá. Cítil jsem zvláštní pocit smíchaný se strachem a i když jsem chtěl odvrátit zrak a utíkat zpátky do pokoje nedokázal jsem to.
Možná jsem se bál, že když přeruším oční kontakt a otočím se zády, přijde si po mě. Na chvilku jsem odvrátil zrak a postava se stihla přiblížit asi o 5 metrů. Tím se mi jen potvrdila moje teorie o očním kontaktu. Rozběhl jsem se do pokoje, ale nedalo mi to a zastavil jsem u dveří ven z kuchyně a naposled jsem se otočil a podíval na okno. Postava již byla úplně u okna, až jsem slyšel jako chrčí. Ukázala na mě a tón chrčení teď připomínal smích. Najednou se zapnulo světlo a křestní se mě ptá co dělám tak pozdě v noci vzhůru. Vysvětlil jsem jí že jsem šel na záchod. Ještě jednou jsem podíval na okno, ale postava tam už nebyla a od té doby jsem ji už nikdy neviděl.
obrázek - commons.wikimedia.org
