Nedávno v televizi odborníci ukazovaly putující kameny. Mnozí to považovali za zázrak, jiní za nemožnost. Přimělo nás to podívat se na tuto záhadu bližšie.napriek dlouholetým výzkumem se vědcům nepodařilo vyjasnit, co se stalo, že společenství bez vyspělé techniky, strojů či elektrických výtahů mohli postavit megalitické stavby. Gigantické stavby v Egyptě, Iráku, na Velikonočním ostrově, v Anglii , stavby Inků a Aztéků spojuje jeden příběh. Ve všech kulturách, které vytvořili tyto mohutné stavby se v jisté chvíli samy přemisťovali z kamenolomů na místa, kde měly stát. Pohybovaly se poháněné jakousi neviditelnou energií. Dělo se to na zvláštních místech, v určitých obdobích as určitými zaklínání. Všechny tyto příběhy byly dosud zařazeny mezi pohádky. Neoprávněně. Dva američtí geologové, kteří zkoumali vyschlé slané jezero při vstupu do slavného amerického Údolí smrti, najednou zpozorovali na rovném terénu v hlíně a písku vyryté dráhy.
a jejich konci stály obrovské kameny. Vypadalo to, jakoby cosi kameny posouval po lom terénu jen tak. O putujících kamenech však okolní obyvatelé mluvili už dávno před rokem 1968, ale vědci to přijímali jako žert a na všechno se zapomnělo. Sharp a Carey však vzali věc vážně. Označili polohu 25 největších kamenů kovovými sloupky a sledovali, co se bude dít ... Skály se však ani nepohnuli. Když vědci po třech měsících odešli, aby se "po půl roce znovu vrátili, zjistili, že kameny se" pohnuly zanechali po sobě výraznou stopu. Jeden se posunul několik stovek metrů na sever pak se obrátil na jih. Další "prošly" dokonce několik kilometrů. Někdy se přemisťovali celé skupiny jindy se vydal na cestu jen jeden. Jelikož skály putovali Údolím smrti zejména v zimě, geologové dospěli k názoru, že to způsobují kusy ledu, které se na přelomu zimy a jara uvolňují a tisknou skály. Tak se zdá, že skály putují vlastní silou. Obklopili proto kameny kovovými sloupky, aby zabránily kusem radu nimi pohnout. Jenže skály nadále putovali.
A vědci nadále nedokázali určit, jaká síla jim přikazuje, aby "chodili". Ještě podivnější je, že navzdory pozorováním se dosud nikomu nepodařilo vidět ani jeden putující kus kamene. Zbývá jen jedna možnost. Skalami hýbe jakýsi druh elektromagnetické, gravitační síly nebo zvláštní druh podzemního záření. Měření však nic neukázali. A skály, vysmievajúc se všem fyzikálním zákonům, putovali dál. Ale jen na zmiňovaném místě. Že by jen tam existovaly vhodné podmínky? Jde o přirozenou schopnost naší planety nebo možná tuto sílu vytvořením vhodných podmínek vyvolat? Může být v podáních starých kultur zrnko pravdy? Možná kněží dávných civilizací znali tajemství takových míst síly a dokázali je využít pro své cíle, stavějíc tam obrovské megalitické stavby. Pak by příběhy kráčejících soch byly "zprávou" o silách přírody. I my dnes využíváme páru, elektřinu (N. Tesla po bouři strkal do země žárovky, které svítily, což na mnoha působilo jako zázrak). Navíc v Tibetu ještě před pár desetiletími mniši pomocí zvuků trub přemisťovali několikatunové skály, o čem existuje záznam. Dávné poznání se ztratilo v mlze dějin.
