Když si připomínám své vzdálené ale stále nehynoucí vzpomínky tak nosit korzet byl jeden z prvních mých snů – jako každé jiné Pařížanky které bylo v té době již dvanáct. Aspoň tak si to představuji že to dříve bylo protože dnes už to vypadá že dívky přijaly za své že by měly rovnou na svět přijít s falešnými boky falešnými lýtky a falešnými vlasy. V době mého dětství jsme byli daleko méně zkažené což není zas tak dávno a intriky byly omezené jen na bohatě nabíranou spodničku která spolu s živůtkem s nevpost_titleitelnou kosticí tvořila naše prádlo. Bývali jsme velmi slušné poddajné agilní ale vymodelované asi jako kus prkna a kokety tak trpěly velmi mnoho… Vždy si budu pamatovat na muka svého dětství. Při večeři mě nutili ukázat moji décolletage to byl v té době pár dost červených ramen s vyčnívajícími klíčními kostmi a lopatkami jak já jsem závpost_titleěla kulaťoučká prsa své matce a dalším dámám u stolu! Všimla jsem si že některé měly falešný živůtek jak jsem usoudila z jejich rukou krku a obličeje. ..
Jedna z mých přítelkyň ze školy mi tu záhadu jednou objasnila. Do té doby jsem ji považovala za divošku špatně stavěnou s dost špatným vkusem. Jednoho dne přišla celá proměněná: 48 cm(19 palců) kolem pasu a ty tvary!!! „Co se s Vám má drahá pro boží milost stalo?“ zeptala jsem se jí. „Nic“ odpověděla „mám na sobě korzet.“ To vysvětlovalo všechno! Ale mně každý doma říkal že jsem ještě na něj příliš mladá. Není nad starou dobrou lest. Již několik měsíců bylo mou ambicí dostat aspoň lorňon který z mého pohledu představoval vrchol koketérie impertinence a drzosti. Předstírala jsem že jsem krátkozraká ale oni mi dali místo něho brejle! Tak jsem byla druhý den nalezená skrčená nad svým stolem hlavu skloněnou tělo zkroucené a předstírající ještě větší krátkozrakost.
Tvrdohlavě jsem odmítala zanechat tuho nepohodlnou pozici i přes výhružky mého doprovodu že dostanu ještě horší brýle jejich proroctví hrbu na zádech a jistém růžovém řemenu kterým mě slečna Penn která byla dokonalá v různých mučeních přivazovala dozadu k mé žpost_titleli. Nevzdávala jsem se a skoro jsem se udusila. Vpost_titleina korzetu obklopeného svatozáří odměny udržovala mé úsilí a propůjčila mi nezbytný heroismus. Nakonec jsem unavila svoje protivníky – za spoluúčasti mé služebné Julie která každé ráno opakovala: „Slečna má už svůj věk. A jít na své první svaté přijímání bez korzetu … no nevím!“ Tak mi byla vzata míra na korzet. Nikdy nezapomenu na ten obřad. Neobvykle řečeno ale byl to právě muž který přišel dosvědčit že nadešel čas k tomu aby zabránili mému přicházejícímu hrbáčství a který zaznamenal mé nepatrné proporce mé malinké osoby. Požadoval týden aby mohl vytvořit své mistrovké dílo týden během kterého jsem si myslela že umřu radostí. My všechny umíráme radostí – zatímco čekáme. To zklamání když korzet jak jsem si myslela přišel až běda příliš rychle!
Hrozné absolutně rovné pouzdro jehož jen záda byly vyztuženy kosticí a která táhla mé ruce dozadu. S žádnou další výztuží než jen s nějakou vzpruhou která vypadala jako nějaká hrozná guma. Nikdy jsem nebyla schopná myslet na gumu aniž by se mi nezvedal žaludek! Sotva jsem vešla do toho žaláře ihned bych dala všechno na světě abych byla zase venku. Toto byl osud chápete ze všech snů realizovaných v mém životě. Nazývali mě ceinture de grâce bezpochyby protože to vyjadřovalo můj nepůvab. A ten byl ten pravý – jak oni tvrdili pro můj věk. Mé nářky mé slzy vše bylo marné. Chtěla jsem korzet … ten tu byl! Pozvolna jak jsem se vyvíjela ten nástroj pro mučení byl měněn a stával se tak docela jemným učitelem pak podporou skoro kamarádem se kterým jsem žila za nejlepších smluvních podmínek. A v tom ohledu měl být elegantní a překrásný: Chtěla jsem to v bílém saténu a po dlouhé době takovýto korzet postupně vytoužený proklínaný tolerovaný a zapomenutý kvůli dalším fantaziím se stával stále ještě více mou post_titleejí: v bílém saténu olemovaný stehem z třešňového hedvábí jemnou labutí obrubou na bocích stříbrným sepnutím malý tak aby se vydal do krabice od vějíře.. „Až se vdáš“ řekla mi má matka.
Tak to bylo to proč jsem začala snít o manželství protože v mé hlavě bylo manželství nerozlučně svázáno se saténovým korzetem. Dokonce i dnes nejvíce úplných vzpomínek které mám na to ráno kdy se rozhodlo o mé budoucnosti bylo na jemné praskání hedvábí kterým mě Julie uctivě šněrovala – řekla bych až zbožně a ladnou siluetu křehce duhového kyrysu která se ohýbala a třásla při mém sebemenším pohybu. Závoj pomerančové květy krajkové šaty to bylo mé právo ale toto byla satisfakce mého rozmaru! A myslet že jsem chtěla do manželství za účelem se toho zbavit
