15.06.15
....bude bezdomovkyní? Jako pětiletá se ocitla v dětském domově. Když dospěla, šla hledat štěstí do hlavního města. Netušila, že v životě se ne každému splní sny.
Pět let jsem žila s mámou. A s mými dvěma bratry - pálku a miskou. S mámou nám bylo super. I když nás někdy nechala tři dny samých zamčených doma, o to víc jsme se těšili, když se vrátila. Vše nám pak vynahradila. Bylo to nejlepší období v mém životě, co si pamatuji. Dokud ji nevysvětlila naše babička. Prý se už nemohla dívat, jak nás zanedbává. Jako kdyby se nedalo pomoci jinak. . . A tak nás spolu s bratry dali do "decáku". Miško měl jen rok a byl takový zlatý. . . Hned si ho chtěli adoptovať. Jenže podmínkou bylo, že jedině spolu s námi. A kdo by chtěl místo jednoho tři děti? Zůstali jsme spolu v dětském domově. Když jsem měla osmnáct, nechala jsem školu a namířila si to rovnou do Bratislavy. Tam si určitě něco najdu. Cítila jsem se už dospělá. Brzy se mi podařilo natrefit na dobrou práci. Bylo léto ao číšnice byl zájem. Ubytování jsem si našla v internátě.Netrvalo dlouho a zamilovala jsem se. Do super chlapa. Byl sice starší než já a možná proto ho tak fascinovalo, že mě může učit věci, které jsem dávno měla vědět, například jak se dělá smaženice či jak zacházet s penězi. A já jsem si žila svůj sen. V jeho úžasném bytě. Letní sezóna skončila, já jsem byla bez práce a příliš často pouze s ním. Možná jsem ho začala nudit nebo jsem ho už neměla čím překvapit. A možná jsem se učila prirýchlo. Jednou si dovedl přítelkyni. Smáli se na mně. Na mém dětství a mé matce, která mě ani jednou nenavštívila. Hned na druhý den mě vykopl. Do ruky mi dal tisícovku, že mi to musí stačit. Ne eur, ale ještě slovenský. Na podzim jsem bloudila tou úžasnou Bratislavou, která se mi už nezdála taková úžasná. Dul silný vítr a mě bylo do pláče. Tři dny jsem se toulala a trávila noci po barech. Ale pak jsem smrděla i sama sobě. A tak jsem nasedla na vlak domů na východ. K svým. Byli překvapeni, že jsem doma, a babička byla jen zvědavá, jestli jsem jim něco donesla. Musela jsem zahrát divadýlko.
Styděla jsem se. Řekla jsem jim, že mám skvěle, a vytáhla jsem pár úlovků a fotek z mobilu z mých lepších časů.
I jsem se zeptala, jestli bych tam nemohla zůstat, ale při mých osmi bratrance a šesti sestřenice nenašlo místo, protože ani moje tety nebyly andělů. tak jsem odešla. S tím, že se mi podaří znovu začít. Postavit se na vlastní nohy. Směšné. Bez ukončeného vzdělání, bez ubytování, bez zázemí jsem naivně šla hledat práci. Po čase jsem pochopila, že z něčeho musím žít, tak alespoň budu žebrat na nádraží, i za cenu zhnusený pohledů. Venku byla zima a mě už bylo všechno jedno. Chtěla jsem jen přežít a právě bezdomovci byli ke mně milí. Poradili mi, kde se dá najíst, ukázaly, jak přespat, a nic za to nechtěli. . . Až lidé z Proti proudu mě naučili znovu dýchat vzduch se vztyčenou hlavou. A s pocitem, že se mohu podívat druhým do očí. A žít, jak se na člověka patří. . . GITA
