12.06.15
Stalo se něco strašného. Jedno poměrně lidnaté město zachvátila velmi nakažlivá nemoc. Projevovala se drobnými červenými skvrnami na těle, které se za pár hodin spojily a proměnily v černé krátery, jakoby vám nějaké zvíře vyrvalo kus masa – vysoké teploty, dávivý kašel, smrt. Tři dny stačilo k tomu, aby skončil jeden lidský život. Na příkaz vládnoucích činitelů bylo město neprodyšně uzavřeno. Nikdo nesměl ven ani dovnitř. Pokud jste se pokusili dostat z města ven, byli jste bez milosti zastřeleni. To byla jediná možnost, jak ochránit ostatní obyvatelstvo před touto neznámou a nevyléčitelnou chorobou. Bylo to jako mor, ale mor to nebyl. Byl to snad boží trest na město plné zbohatlíků, kde kvetla korupce, chamtivost a závist? Nevíme, umírali lidé i zvířata. Zpočátku mrtvoly pohřbívali do jednoho hromadného hrobu, ale pak zavládl chaos. Přestaly platit zákony, plenily se obchody, kradlo, znásilňovalo a vraždilo. Lidé své zlo přestali kontrolovat. Bylo jim všechno jedno – alkohol a drogy, to byla jejich poslední modlitba
Hororové město to bylo. Pach z mrtvol a nemoci se nemilosrdně šířil do daleka, mračna hmyzu se snášela na rozkládající se lidská a zvířecí těla. Koho nemoc nezastihla, ten stejně nepřežil, neboť umřel hladem a žízní ve svém zabedněném domě. Zpočátku lidé psali prosebné SMS – volali o pomoc. Příbuzní a známí jen mlčky a s bolestí v srdci sledovali zprávy o osudu nakaženého města. Nemohli těm chudákům pomoci, seč by chtěli. Pak rázem vše utichlo, zhasl elektrický proud a jen sem tam, jste mohli vidět chvějící se plamínek svíce. Bylo rozhodnuto – město musí s mrtvolami shořet na popel, než se tak stalo, odehrál se tento příběh.
Z jednoho velkého a honosně postaveného domu náhle vyšlo sedm postav. Byla hluboká noc, jen srpek měsíce ozařoval toto podivné procesí. Sedm mladých žen oděných do černých šatů neslo dlouhé tenké svíce, kde jim útlé plamínky svítily na cestu. Nejmladší mohlo být sotva osmnáct let a nejstarší dvacet osm let – mířily ke kostelu. Nejstarší z nich otevřela těžké dveře. Strašidelné vrznutí dveří protrhlo hrobové ticho. Ženy došly k oltáři a zapálily u oltáře dvě mohutné svíce. Náhle jedna dívka vykřikla a ukázala prstem na zhroucené mužské tělo. Byl to kněz, který se pravděpodobně po celou dobu své nemoci modlil k Bohu. Nebyl to hezký pohled, ženy mrtvé tělo přikryly závěsem, který strhly od dveří. Poté nešťastnice usedly do kruhu na holou zem a začaly se modlit.
Nebyla to modlitba, ale zpověď – zpovídaly se ze svých hříchů a prosily Boha za odpuštění. Náhle si nejstarší z nich povšimla, že se nejmladší dívka nemodlí. Mlčela a jen se dívala vzpurným pohledem před sebe.
„Proč se nemodlíš?“ zeptala se žena.
„Já se nemám z čeho zpovídat, vždy jsem se chovala slušně, dokonce jsem nepoznala ani fyzickou lásku.“
„ Ty jsi panna?“ žasly ženy.
„Ano. A copak na tom teď záleží? Je konec – smrt čeká za rohem,“ jen pronesla tato slova, otevřely se za mohutného vrzání dveře kostela.
Ženy se ulekly a se strachem v očích se dívaly na příchozí čtyři postavy. Po chvíli světlo planoucí z těch dvou velkých svící prozradilo, že se jedná o pěkně rostlé, mladé muže. Zdálo se, že ani oni nejsou zachvácení tou zákeřnou nemocí. Mládenci přišli k ženám a se zájmem si je prohlíželi.
„To je překvapení! V tomto proklatém městě, je ještě život a jak hezký,“ pronesl mladík s dlouhými vlasy svázanými do copu.
Ženy se postavily a muže si taktéž s velkým zájmem prohlížely. Smutný pohled to byl. Stál zde hlouček lidí, kterým pomalu a jistě dohořívala svíce života. Všichni byli zesláblí hladem a strachem, přesto chtěli dělat dojem neohrožených silných jedinců, kteří zvládnou vše s nadhledem.
„Sexem vše začíná, tak proč sexem vše neukončit,“ řekl muž s copkem a vytáhl si z kruhu nejmladší dívku.
„Vybral sis dobře – je to ještě panna,“ smály se ženy.
„Panna? Nemohu uvěřit, že v tom městě samých zhýralců a zvrhlíků se najde ještě panna. Jak se jmenuješ, moje krásko?“ chytil křehkou dívku kolem ramen. Ona se však vytrhla a utíkala ke dveřím kostela. Za smíchu ostatních ji dohonil a posadil se s ní do lavice.
„Dívej se, dívej se dobře – není důvod utíkat před rozkoší,“ a pokynul rukou. Mladí lidé se rozdělili do trojic – dvě ženy a jeden muž. Poté se všichni svlékli do naha a začali vzrušovat své těla. Slastné vzdechy se nesly ke kupoli se svátými výjevy. Co je to za podivné divadlo? V kostele se dějí takové nemravnosti. Zdálo se, že Ježíš Kristus Nazaretský přibitý na kříži narovnal svou zlatou hlavu. I kdyby ožil, co by mohl těm mladým zoufalcům vyčítat? Za pár hodin přijdou o to nejcennější – přestane jim na věky bít srdce.
„Líbí se ti to?“ sáhl muž s copkem na její malé, ale pevné ňadro.
„Je to odporné,“ odhodila jeho ruku. „Chovají se jako zvířata.“
„Jak se jmenuješ?“
„Proč to chceš vědět?“
„Až budu laskat tvoje tělo a tvé vzdechy se ponesou jako líbezná melodie – chci volat tvé jméno.“
„Jestli se mě dotkneš, tak tě zabiju.“
Muž se začal smát. Ano, řekla hloupost – smrt je tady přítomná, nemusí ji běžet naproti. Nenápadně si začala prohlížet jeho tvář. Pozoroval milující se páry a vzrušení plálo v jeho očích. Byl moc hezký – tmavé oči se ukrývaly v ohrádce hustých řas, ostře řezané rysy, snědá tvář, plné rty … Podíval se na dívku, která zčervenala a rychle uhnula pohledem.
„Jak se jmenuješ?“
„Simona!“
„Simona,“ zašeptal muž. „Krásné jméno, francouzské s významem naslouchající. Tak naslouchej, co ti říká srdce. Slyším jeho tlukot, je tak vzrušené neznámou touhou – buch, buch, buch … jmenuji se Petr.“
„Skála,“ zašeptala Simona a nechala se laskat mužem, jehož jméno neslo význam ´muž pevný jako skála´.
Položil ji na lavici a začal vášnivě líbat. Polibky zasypal celé její zkřehlé tělo, poté jí opatrně rozevřel nohy a zamířil k jejímu pahorku, porostlém jemným chmýřím. Jak moc se těšila na ten první dotyk, ale náhle hlava mladého muže klesla mezí její stehna. Co se děje? Posadila se a zvedla jeho hlavu. Ta krásná tvář celá hořela, kapky potu mu ztékaly z čela, začaly i na jeho těle naskakovat drobné červené skvrny.
„Ne, ne, ne …“, zakřičela hrůzou a vymanula se z jeho objetí. Umíral a stejný obraz smrti se jí naskytl u oltáře, kde milující se páry byly do sebe zaklesnutí a jen úpěly bolestí. Mapy červených skvrn již hyzdily i jejich těla. Rychle se podívala na svou kůži – nic. Jak je to možné? Pravděpodobně zde umírají poslední žijící lidé a ona nic. Cítila jen chlad, ale jinak se zdálo, že je zdravá. Zachvátila ji panika. Nechtěla umřít – nechtěla umřít a nepoznat lásku. Toužila po lásce, toužila po doteku muže. Tak moc po tom toužila. Běžela z kostela ven, ale obří vrata nešla otevřít. Byla v pasti. Utíkala tedy zpátky k oltáři a začala se modlit. Úporně prosila Boha o pomoc.
„Bože prosím, pomoz mi se odtud dostat, já nechci umřít – nechci,“ polykala slané slzy a vzpomínala na něžné dotyky toho neznámého muže.
„Je to šílené. Proč myslím na takové věci? Co mě to popadlo?“, nechápala své sevření v žaludku, které burcovalo její mysl. Co je to za podivný pocit?
´Láska – to je ten podivný pocit. Jsi zamilovaná! Někdo nazývá lásku nemocí, druzí touhou, jiní jakýmsi démonickým otřesem duše, či dokonce přímo božstvem. Začátkem každé lásky je žádost, pak čelíte přívalu šílenství, a pokud je vaše touha naplněná, tak vás naplní blaho nadšení.´
Lekla se! Kdo to mluví? Rozhlížela se kolem dokola a nikoho neviděla. Byl to snad její mozek, z kterého se linul hlas, který mohla slyšet pouze ona? Tomuto hlasu se říká tvé druhé já? Je už šílená?
Náhle si uvědomila, že mrtvý kněz držel v ruce knihu. Něco ji nutilo k tomu, odkrýt závěs z mrtvoly a vzít tu knihu do ruky. Mrtvé vypoulené oči ji už neděsily, ani ji nestrašil škleb umírajícího, zajímala ji jen ta kniha. Vytrhla ji z prstů kněze. Byla to modlitební kniha, ale vypadl z ní plánek. Plánek kostela, ale byl to podivný plánek. Dala si náčrtek blíže k plamínku svíce. Nechápala spletité čáry mířící k obrazu Panny Marie. Šla pomalu k obrazu. Proč ty šipky míří k tomuto obrazu? Na vyobrazení asi metr a půl vysokého obrazu nebylo nic divného. Nadzvedla obraz. Byl těžký, neudržela jeho váhu a obraz se zřítil na zem.
„Ach,“ jakoby Panna Marie zavzdychala. Simona se tohoto lidského vzdechu velmi polekala, ale mohl to být poslední výdech některé z umírajících žen. Za obrazem bylo dřevěné obložení a zeď. Znovu se podívala na šipky a uvědomila si, že šipky míří na levou dlaň Panny Marie. Snažila se soustředit na místo ve zdi, kde by mohla býti ruka matky Ježíše. Důkladně stěnu v tomto místě osahávala a náhle ucítila jemnější omítku. Začala ji prstem seškrabovat – šlo to dobře. To je ono, ucítila pevný, kovový háček, otočila s ním a zeď se jako v pohádce otevřela. Otvor přesně kopíroval velikost obrazu, jen byl u zemi. Simona se bála vejít do neznámého prostoru, ale neměla na výběr. Běžela k oltáři pro svíci a vešla do úzké chodby. Nikde nic jen temná chodba a pach z kadidla ji provázel po této cestě neznámo kam. Nebyl to naštěstí žádný labyrint chodeb, ale jen úzká nekonečně dlouhá chodba. Šla strašně dlouho, místy se musela prohrabávat, špatně se jí dýchalo, měla obrovskou žízeň a hlad.
Vůle žít a poznat lásku ji hnala dopředu. Konečně po dlouhých hodinách zahlédla na konci chodby světlo. Slunečním paprskům bránil ke vstupu obří kořen zarostlý mechem a větvemi. Bylo velmi těžké se z pod něho dostat ven, ale podařilo se ... svoboda. Je venku z toho proklatého města. Stála v lese, kde se tiše pod skálou plazil malý potůček. Běžela se napít a cítila se jako v ráji. Teplo, slunce, voda – ulehla do trávy a usnula.
Probudil ji chlad – byla noc. Ukryla se do jednoho vykotlaného stromu, kde v nepohodlí vyčkala až do rozednění. Ráno se opět vydatně napila a dokonce nalezla lesní jahody, takto posilněna se vydala na cestu. Netrvalo dlouho a dostala se na cestu, kde si stopla auto. Měla štěstí, v autě seděla velmi sympatická postarší žena a Simoně nezbývalo než si vymyslet příběh o přepadení a okradení. Žena ji chtěla odvést na policii, ale ona ji přemluvila, aby to nedělala. Odvezla tedy dívku k sobě domů a poskytla ji veškerou péči a pohodlí.
Dny plynuly a Simona jako každé ráno seděla s paní Morávkovou, tak se její ochranitelka jmenovala u snídaně.
„Je to hrozné, že si pamatuješ, Simonko, jen svoje jméno. Ten neřád by zasloužil. Kdybys měla, aspoň nějaké doklady. Proč nechceš jít na policii?“
„Chci jít na policii, ale nechci tam vypadat jako blázen, šla bych raději na policii, až si na něco vzpomenu.“
„Tak to město už zapálili, je to hrozné,“ vzdychla paní Morávková, neboť pohledem spočinula na novinách, které ležely na stole.
„Jaké město?“zeptala se Simona, přestože tušila, o čem mluví.
„Ty jsi neslyšela o tom městě, které bylo zachváceno nějakou zákeřnou nemocí? Byla to hrůza, nebylo těm lidem pomoci, a nyní se vláda rozhodla město vypálit, aby se zabránilo šíření nákazy.
Simona se zachvěla, kdyby tak paní Morávková věděla …
Uběhl týden a Simona se chystala ke snídani. Tentokrát stůl byl prázdný a paní Morávková nikde. To bylo divné. Šla dobrou ženu hledat ... Paní Morávkovou nakonec našla v její ložnici, kde ležela ve své posteli, těžce dýchala a její tělo pokryly červené skvrny.
„Nééééé!“ Simona vykřikla a utekla z domu ven. „Proč se to stalo?“ Utíkala zběsile po chodníku a vrazila nechtěně do nějaké postavy.
„Simono! Jsi to ty?“ ozval se známý hlad. Byla to její bývala spolužačka. Radostné překvapení, vystřídala neskonalá hrůza.
„Ty jsi přece bydlela v tom městě, ty jsi tu hrůzu přežila?“ nedůvěřivě si svou kamarádku z dětství mladá žena měřila pohledem.
„Já jsem tam už roky nebydlela,“ lhala Simona.
„Ale tvoje babička nám říkala, že tam se svými rodiči stále bydlíš. Velmi se trápila, že jste tam museli zůstat. Chodila jsem ji se svou setrou utěšovat. Simono, co to znamená …“
„Babička je popletená, dávno jsme tam už nebydleli,“ dala se Simona na útěk. Vyděšená žena vzala mobil a volala policii. Tolik se bála se o svůj život.
Simona v krátké době byla polapena muži ve speciálních skafandrech. Místo, kde pobývala bylo vylidněno, lidé dáni do karantény a ona se ocitla v nemocnici, kde ji zavřeli do speciálně pro tyhle účely vybaveného nemocničního pokoje. Měla velké štěstí, že ji na místě nezastřelili, jak bylo původně v plánu.
Čekala ji řada vyšetření. Drželi ji v útlumu. Hodně spala a zdály se jí děsivé sny. „Co s ní bude? Co asi, když je nosič toho proklatého viru. Jak k tomu přišla? Kdoví, ale ztropila tu paseku. Naštěstí se tentokrát včas zasáhlo a nakazila jen okraj města. Ví se už, kde byla po celou dobu? Ano, našli mrtvé tělo jisté paní Morávkové, jinde snad nebyla. Kdy ji .. šak víš co. Nevím, ale bude to brzo …“
Simona otevřela oči – to nebyl sen. Vyslechla si rozhovor dvou sester, které o ni ve speciálních skafandrech pečovaly. Chtějí ji zabít. Co bylo pro ni horší? Informace, že ona může za šíření smrti nebo to, že ji chtějí sprovodit ze světa? Počkala do večera, odpojila se nenápadně od hadiček a pak, když sestra vstoupila do jejího pokoje. Vrhla se jako divé zvíře ke dveřím. Sestru porazila na zem a utíkala ven po chodbě. Začalo řvát poplašné zařízení. Schovala se do velkého vozíku se špinavým prádlem. Po chvíli se vozík pohnul. Někdo ji někde vezl. Měla obrovské štěstí, že dotyčný pracovník byl zvědavý, co se děje, a proto vozík se špínou nechal stát ve sklepě. Vylezla z vozíku a oblékla se do bílého pláště. Upravila si vlasy, našla nějaké složky a bílé nazouváky. Musela ovládnout svůj strach, a pak vyšla na chodbu. Nikdo si jí nevšímal. Všichni hledali rozcuchanou dívku oblečenou do noční košile.
Dostala se ven. Než vyběhla z nemocnice, tak ukradla nějakému pacientovi kabát, který si nechal na židli. Šla pomalu, aby nebudila pozornost. S radostí ucítila v kapse kabátu drobné. Měla dost peněz na autobus. Konečně autobus přijel. Nastoupila a nechala se odvést do nějaké zapadlé vesničky. Tentokrát musí být opatrnější. Vystoupila v obci, kde lišky dávají dobrou noc.
V kopcích hor se na louce pásly ovce. Staral se o ně celkem hezký mladý muž. Několik dní ho pozorovala, zdálo se jí, že je zcela odříznutý od moderního světa. Neměl ani mobil, ani televizi, neboť si svítil petrolejkou. Měla už velký hlad a byla ji zima. Navíc se jí mladý muž velice líbil a ona přece tak touží po lásce. Vyšla ze svého úkrytu, ale padla vyčerpáním na zem.
Simona se probudila na tvrdé posteli. Dřevěnice, kde ležela, byla zařízená velice skromně, ale bylo zde čisto.
„To je dobře, že jste se probudila, chtěl jsem vás naložit do auta a odvézt do nemocnice,“ řekl muž.
„Jak se jmenujete?“ špitla Simona.
„Radim Horák a vy?“
„Simona, víc si nepamatuji“, vyslechl si Radim stejný příběh jako paní Morávková. Ani on nepojal podezření a na policii nešel.
Simona si svého zachránce prohlížela, byl trochu při těle, ale po obličeji celkem hezký, přestože zarostlý. Jeho pronikavé modré oči ji často zkoumaly, ale byla to jen zvědavost, nikoliv touha. Tento muž ji zřejmě rozkoš neposkytne.
Jednoho dne se rozhodla odejít. Stále častěji myslela na smrt, s kterou se ovšem stále nemohla smířit. Má smysl dál žít? Šla lesem a přemýšlela o svém životě.
„Stůj!“ ozvalo se za ní. Otočila se a koukal přímo do hlavně brokovnice. Byl to myslivec a zdálo se jí, že je opilý.
„Co tu děláš? Ty jsi dole neviděla cedulku?“ stále na ní mířil svou zbraní.
„Žádnou cedulku jsem neviděla a nechápu, proč na mě pořád míříte tou zbraní. To se mě, tak bojíte?“ špitla Simona.
Muž se zasmál a opřel svou zbraň o strom. Pomalu se začal k Simoně přibližovat. Z jeho očí plál podivný žár. To se jí nelíbilo. Skočila ke stromu a tentokrát namířila jeho zbraň proti němu.
„Polož to, huso, než se stane neštěstí,“ chtěl k ní přiskočit a ona zmačkla spoušť. Ozvala se obrovská rána. Křídla opeřenců zašustila, celý les se zachvěl, stromy zašuměly – vzdychla květena. Myslivec padl mrtev k zemi.
„Simono!“ vykřikl náhle někdo její jméno.
„Radime!“ padla vyděšena dívka mladíkovi do náruče.
„On, on mě, on mě chtěl asi …“
„Udělala si to, co jsem já chtěl už dávno udělat. Hodím ho do rokle, tam ho nikdo nenajde.“
Simona seděla s Radimem u krbu a dívali se mlčky do ohně. Opřela o jeho rameno hlavu. Bylo jí tak dobře, jako nikdy předtím. Radim ji něžně objal. Políbila ho za ucho a on její něžnosti opětoval. Simona nechala tohoto muže do sebe vstoupit, zpočátku to bolelo, ale poté ji slast zaplavila celé tělo. Byl něžný – umění milovaní, mu nebylo cizí. Slast vystřídal spánek. Ráno – kdyby nikdy nebylo ráno. Simona spatřila stejně hrůzný obraz jako mnohokrát předtím. Radim umíral. Vzpínal k ní své ruce, těžce dýchal, ale ona mu nemohla pomoci. Rozplakala se a nahá vyběhla ven. Věděla již ten první den, že ho její láska zabije, ale touha stát se ženou byla silnější.
„Stůjte a ruce dejte za hlavu!“ tentokrát na Simonu mířily hlavně speciální jednotky.
Bylo ji to jedno, nestyděla se ani za svou nahotu – dál žít nemělo smysl. Pohla se dopředu. Výstřely protkaly tu neutěšenu krajinu. Na zem padlo dívčí tělo zborcené krví.
„Nechtěla jsem to ….“
I.S.
