03.11.15
Spisovatelka Julia Sellers pochází z Bánovců nad Bebravou a žije v současnosti v USA. Od roku 1995 se věnuje studiu mimotělní zážitků. Jeden takový popisuje i ve své knize.
O knize
Název knihy "Viděl jsem to zítra" není náhodný. Pojednává totiž o člověku, který vidí věci z budoucnosti. Je to skutečný příběh muže žijícího mimo těla a zároveň fascinující vyprávění o člověku, který si pamatuje své narození i svou smrt.
Jsou v ní zpracovány autentické mimotělní zážitky a astrální cestování muže, který svůj čas tráví mimo tělo.
"Kniha popisuje skutečný příběh Michaela, Američana z Washingtonu DC, se kterým žiji již více než 20 let a který je zároveň otcem mých dvou dětí. Od ostatních se odlišuje tím, že žije mimo tela.Vychádza z těla a cestuje. A to vše při plném vědomí. "
Julie na 200 stranách přináší svědectví z první ruky o tom, co znamená nacházet se a existovat, ale hlavně fungovat mimo tělo.
S PMH Atwater, uznávanou americkou odbornicí na mimotělní zážitky, zážitky blízko smrti a jiné paranormální jevy, jsem poprvé komunikovala loni, když jsme si vyměnili pár důležitých mailů o Michaelových mimotělní zážitcích. PMH mi tehdy naznačila její teorii o tom, co se s Michaelem vlastně odehrává, když je mimo těla, za co jsem jí vděčná. O to vděčnější jsem však PMH za to, že se rozhodla napsat krátký úvod k této knize, který uvádíme níže v plném znění.
Několik názorů na téma mimotělního zážitků očima PMH Atwater, LHD
Jednou z kategorii, která mimotělní zážitky zažívá často jsou i děti. Je to hlavně tehdy, když trpí nečinností, nebo jsou ponořené hluboko do nitra své mysli, kde hledají útočiště. Je to však i tehdy, když trpí nějakou chorobou, respektive mají vysoké horečky. Rodiče se na mimotělní zážitky vlastních dětí obvykle dívají s nedůvěrou a odmítají jejich, místo toho aby se svého dítěte jednoduše zeptali následující: co se ti to právě přihodilo, kde si to byl, co jsi viděl a co jsi slyšel? Tím, že rodiče dětem ukážou (o jejich mimotělní zážitky) zájem a ne výčitky a posměch, dokáží si u dítěte vybudovat pocit důvěry, který se v budoucnu bude zvětšovat a pomůže dítěti zvýšit nejen jeho sebedůvěru ale i sebevědomí.
Příliš velké množství náboženských lídrů a představitelů odmítá mimotělní zážitek jako něco, co je falešné, předstírané, nebo jen nepatrného významu. Lidé z oblasti medicíny reagují podobně, a také učitelé. I z toho důvodu si pak dítě udržuje (mimotělní zážitky) pro sebe jako tajemství, nebo se dokonce obává, že s ním něco není v pořádku. Pokud nás tedy věda za poslední desetiletí vůbec něčemu naučila tak tomu, že mimotělní zážitky skutečně existují a zažívají je lidé v každém věku. K tomu abyste je zažili nemusíte být speciální nadaní, předurčeni, nebo nějakým způsobem zakleti. Nejnovější vědecké technologie totiž ukázaly, že mimotělní zážitky jsou vlastně dovednostmi, které se dají naučit v rámci schopností, které jsou pro člověka naprosto přirozenou součástí. Ať už jsou mimotělní zážitky spontánně, nebo naučené, tvoří zkrátka součást toho, co nazýváme jiným aspektem lidského bytí.
V rámci mého výzkumu, který trvá přibližně 40 let a je věnován fenoménu tkz. zážitkem blízko smrti, mohu říci, že najrozšírejenejší element, který lidé v rámci těchto zážitků zažívají, a to bez rozdílu, jestli je to dítě nebo dospělý, je to, že vystupuje z (vlastního) těla a pozorují ho buď zvrchu nebo z jedné ze stran. A nejen to. Vidí tehdy věci, které za normálních okolností vidět nelze. Většinu tvrzení pocházejících od lidí s mimotělního zážitky je možné ověřit výpověďmi nezávislé třetí strany. Mohu také konstatovat, že od roku 1966, kdy jsem poprvé začala zkoumat změněné stavy vědomí, mystické stavy a transformační procesy, mimotělní zážitky byly nedílnou součástí jakýchkoliv změn (normálního) stavu vědomí.
Mohla bych vyprávět o mnoha mimotělního Zaziky, ať už mých vlastních nebo jiných. Některé su dost zábavné, jiné zase nadmíru důležité. Takovým byl i můj mimotělní zážitek, v rámci kterého jsem byla schopna stát (mimo těla) po boku mé nejstarší dcery, vlastně to bylo přímo na operačním sále, když ji operovali v Portlandu (ve státě Oregon, USA), zatímco já jsem se fyzicky nacházela v Harrisonburg, státě Virginia. To, co jsem tehdy viděla a slyšela (mimo tělo) spolu s dcerou, bylo potvrzeno zdravotní sestrou v pooperační pokoji.
