Král komiků, byl český divadelní herec, který se díky své nespoutané živelnosti a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu a divadla. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. I přesto jeho obliba trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě o „Krále komiků“ a časté televizní reprízy jeho filmů.
Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho o pět let starší manželce Marii Burianové, která měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V Liberci prožil prvních deset let svého života. 5. května 1901 se jeho rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov, protože jeho vlastenecký otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, moc příležitostí k vlasteneckým aktivitám. Jeho otec v Praze pracoval jako úředník vybírající potravinové daně a svého malého syna vodil pravidelně do Národního divadla na opery. V Praze se později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velikou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale, byl brankářem. Hrál za Union Žižkov, později za Viktorii Žižkov. Nejznámější je však jeho kariéra ve Spartě. Věnoval se také cyklistice a závodně hrál tenis. Pravidelně se zúčastňoval závodů a turnajů, které často vyhrával (existuje malá část jeho dosud dochovaných trofejí, které zabírají jednu velikou vitrínu). Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a už mu v umělecké činnosti nebránil).
Jeho herectví stálo na improvizaci, černém i laskavém humoru a satiře. Dokázal ztvárnit nejrůznější role všemožných zaměstnání a charakterů. Burian byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě parodovat všechno patetické, vznešené, „aristokratické“ i snobské. Jeho pohled na svět byl blízký plebejskému pohledu nejširších lidových vrstev. Jeho taneční, akrobaticko-klaunské pohybové schopnosti a tvrdým tréninkem získané dovednosti i neobyčejné hlasové rozpětí tvořily základ jeho klaunských čísel. Živé, dynamické až nespoutané herectví hraničí s neustálou improvizací. Hereckou postavu chápal jako montáž proměn, etud a čísel. Nerespektoval text daný autorem a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer dílo zcela nové, neopakovatelné a neustále překvapoval i své kolegy. Společnost udivoval taktéž svou imitační schopností, dokázal imitovat ptáky, zvířata, hudební nástroje, gramofon i větrák. Jaroslav Marvan jednou vzpomínal, že dokázal imitovat zvířata a zvuky tak, že by mu mohl závidět i „strýček Jedlička“.
Byl velmi populární, jeho tvář a jméno byly často využívány reklamou. Obchodníci po něm pojmenovali i bonbóny s názvem „Burianky“ a také nově vyšlechtěná růže — „Růže Vlasty Buriana“ po něm nesla jméno. Kamkoli přijel, budil rozruch — byl oblíbený a slavný. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy. Uniformy pak také na veřejnosti sám nosil. Byl taktéž příslušníkem Československé armády. Dokonce si za první republiky vyběhal a uplatil hodnost nadporučíka a podle vzpomínek pamětníků též uvažoval o prezidentské kandidatuře. V době své slávy měl pronajatý zámeček, kam o víkendech jezdil lovit. On sám však bydlel v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy měl statek, kde choval krávy. Každou měl pojmenovanou podle postav ze známých oper (Carmen, Libuše, Mařenka,…). Jména byla napsána na cedulích, které měly krávy připevněné nad hlavou. Svým bohatstvím se rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.
Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou měl za svobodna dceru Emilku Burianovou (8. duben 1912 –25. Květen 1196 . Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou – Burianovou. Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení, když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se jeho dceři narodil vnuk Vlastimil Kristl.
Společnost jej znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový a měl deprese – trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval, proto měl ve své vile velikou tělocvičnu a u vily postaven bazén a tenisový kurt. Vždy ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu. Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka jedné pamětnice, která jej viděla, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč, aby mohli lépe sportovat. V letech 1914 až 1920 aktivně hrál za AC Sparta jako prvoligový fotbalový brankář.
V roce 1944 došlo v jeho životě a v popularitě k prudkému zlomu. Nejdříve jeho divadlo zavřeli Němci, po válce byl zatčen Čechy (a jeho divadlo bylo znárodněno). Nejdříve byl uvězněn do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Poté byl na intervenci Jana Masaryka propuštěn, vyšetřován na svobodě, nakonec jej soud osvobodil. Po negativním ohlasu v tisku i na zásah politiků (kteří ho chtěli exemplárně potrestat) byl opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun.
Po propuštění už divadlo nesměl obnovit, byl mu zabaven prakticky veškerý majetek (také vila) a následujících pět let nesměl vystupovat. V jeho vile byla zřízena školka. Traduje se, že když šel Burian navštívit děti, které pobývaly v jeho bývalé vile, nepřišel nikdy s prázdnou. Ze začátku musel pracovat tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech, pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zde už začal ilegálně vystupovat.
Za těch pět let, kdy nesměl hrát, se změnil: byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík — viditelně zestárl, vězení a pronásledování mu podkopalo zdraví. Teprve v roce 1950 mu byl herecký distanc zrušen. Po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně začal hrát v divadle v Karlíně (na přímluvu Jana Wericha). Od svého vyhození v roce 1953 začal vystupovat na různých estrádách, které mu úplně zničily zdraví — měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto se bavil. Jeho humor i komika byly ještě stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dřív dodávaly světovou úroveň, což neváhal přiznat i Burian sám. Některé pořady natočené pro rozhlas ("Právní poradna" aj.) jsou přesto vrcholem realizovaného humoru v této oblasti. Známá je však jeho smutná poznámka určená fanouškovi, který chtěl, aby se mu podepsal na fotografii jako Vlasta Burian, Král komiků: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček…“ Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy; první rolí byl kostelník Kodýtek ve filmu Slepice a kostelník. Pak přišly tři role, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům: poštmistr Plíšek v komedii Nejlepší člověk, rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král... (svým hlasem účinkoval ještě spolu s Janem Werichem v animovaném filmu Dva mrazíci ) a Sylvestr Čáp v komedii Muž v povětří. Poslední rolí byl účetní Dušek v satirickém filmu Zaostřit, prosím!. Aby se uživil, musel vystupovat na estrádách, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec umřel na plicní embolii, doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě. Vlasta Burian byl pohřben na vinohradském hřbitově v Praze, v roce 2002 přeneseny ostatky na vyšehradský hřbitov.
